Kontextem návrhu lávek se stala samotná struktura modernistického sídliště – racionální, rigidní a generická. Tvoří ji opakující se prostory, původně navržené výhradně s ohledem na maximální efektivitu. Lávky jsme tak nevnímali pouze jako nutnou infrastrukturu či dílčí architektonické objekty, nýbrž jako prvky, umožňující aktivaci svého bezprostředního okolí. Základní otázka tak zněla: Jak najít a posílit charakter jednotlivých míst a zároveň pracovat s nábřežím jako celkem? Jak roztříštit uniformitu modernistického sídliště?

První lávka je výraznou linkou, volně se rozlévající do krajiny. Mimo protilehlé břehy Chorvatského ramene propojuje i okolní pěší stezky, stávající zahrádku kavárny a budoucí tramvajovou zastávku. Neoddělitelnou součástí návrhu, jeho dynamickou páteří, jež slouží k rámování nových možných volnočasových aktivit ve vznikajícím parku, se tak stává samotná cesta. Není třeba výrazné formy, lávka má podobu jednoduché horizontály. Je to linie spojující začátek a konec. Linie spoluutvářející cestu.